Příjemné podzimní odpoledne.
Každý má své sny, které nás drží v napětí celý život. I já mám pár takových.
Pamatuji si, že jednou, když jsem byla ještě ve 3 třídě, se nás učitelé zeptali, čím chceme v budoucnu jednou být. Každý odpověděl, že by chtěl být princeznou nebo popelářem. Když došla otázka až ke mě, odpověděla jsem jen jediné. Patolog. Dnes spíše říkám antropolog, jelikož antropolog má tělo, již v jistém stádiu rozkladu. Učitelka se na mě podívala a nechápala mě. Které dítě v 8 chce být něco jako patolog. Hádám, že nikdo. Takovýto sen začal pouhým seriálem "Sběratelé kostí", kdy do Kůstky, kteří ji takto všichni oslovují, jsem byla zblázněná. Vždy jsem obdivovala její chytrost a to jak pozná sebemenší kůstu a řekne i její název v latinském jazyce. Nikdy jsem si nenechala ujít jediný díl, a když ano, tak jsem nebyla zrovna nejmilejší 8-létá holčička na zemi. Ale tento sen je již minulostí, nebyla jsem zrovna nejoblíbenější na druhém stupňi. Ale tento můj sen je ten, kteý bych si opravdu moc přála, ale už je pozdě něco konat, protože moje šance už zmizela.
Jako každá holka, si přeji, abych našla svého prince z pohádky. Dokonale krásného a dokonalého i v srdci, ale život není pohádka jako Popelka, nebo Růženka, kterou známe všichni. Já jsem zamilovaná, ale na jako ostatní. Některé holky jsou i zamilovány 1x týdně, rok od roku a svoji "tradici" nemění. Mám svého prince z pohádky, ale jen z jedné části. A to z krásy. Jako je jeho úsměv nebo jeho oči. Ale chybí mi zatím jeho duše. Hádáme se. Už jsme se párkrát "pohádali", ikdyž se tomu ani tak říkat nemůže, když spolu nechodíme. Ale odpustím mu všechno, protože jsem do něho vážně blázen a to, když se na mě usměje, mě vážně naplňí, a pak mám vždy naději, že se jeho druhá strana změní.
Ráj na zemi. Představa jak s mým vysněným piji ranní kávů na balkonu, a mám výhled na Eiffelovu vež. Myslím si, že toto by chtěl zažít každý. Chodit po pařížských obchodem a radovat se z každé maličkosti, kterou uvidím, nebo kterou budu mít. Paříž je sen každého. A umět perfektně francouzsky to také. U mě je to možná poviností, pokud vyjde vše jak bych si přála, protože můj vysněný princ není z České Republiky.
Představuj si, jak ležíš v klidu na pláži, odpočíváš a jde na tebe příjmně teplé karibské sluníčko. Ale náhle uslyšíš řev motorů a tebe obklopí obrovský a straštlivý stín. Každý by se asi lekl, ale já ne. Protože toto je asi můj poslední největší sen. Nemluvím o tom, jak se na mě rozplácne obří 747, ale o pláži na Karibském ostrově Svatý Martin, kde na pláži jsou největší atrakce letadla z opravdu blízkého letiště. Chtěla byt zažít ten pocit, když se na de mnou objeví obrovské letadlo a uslyším jeho hlasité motory Pratt a Whitney.
Do tohoto snu zapojuji i další sen. A to, abych se alespoň jednou v životě proletěla touto nádhernou 747 a navlastní kůži zažít ten pocit bezpečí a potěšení. Je to opravdu kráska. Jedna z nejbezpečnějších letadel na světě. Má svou minulost a překonala toho už hodně a byla by opravdu škoda se s ni jednou neproletět. Kdyby skončila a já se s ni neproletěla, mrzelo by mě to celý život. 747 je opravdová královna nebes.
Každý má své sny, o které se musí snažit, aby byli skutečností, ale musí hlavně doufat a přát si, protože bez těchto dvou slov by sen nebyl sen.
A jaký je tvůj sen?
Krásný článek a sen :) Když jsme byly v Řecku, tak kousek od nás bylo také letiště a letadla nám lítala kousek nad hlavou, bylo to úžasné a zvláštní. Člověk na to nebyl zvyklej, ale už mi to chybí, protože to bylo něco nepopsatelného :) I když se bojím lítat a letadlo je moje nejhorší fóbie, tak koukat jak prolétává nad hlavou byl úžasný zážitek.
OdpovědětVymazat